LiDuše ze Slunečního větru

Deprese je jako noc
za skleněnou stěnou,
jíž žádný podnět neproniká,
kde lidi mě nedoženou,
a taky němý výkřik do ticha,
když není síla vzdychat,
je jako černá šmouha,
nekonečný okamžik - chvilka pouhá.

Zastav se člověče, nadechni se trochu,
zahal tělo tvé do Duše svojí,
když neuděláš to, tělo se pak bojí,

Zastav se člověče, najdi směr svých kroků,
máš na výběr, každá z cest se dvojí,
srdce a ne chtíč lehce radost s láskou spojí.

Úsvit končící noci
jež srdce otevírá,
radost nad mořem
v tichu duše modlitba a víra.

Odchody bez zármutku
dlouhé noci osamění
žal bez lítosti
- to bylo a už není.

Duše mě volá a já pravím:
děti mé prastaré Matky
vdechněte lásku, vdechněte vzduch,
jste kapkou, oceán přijme vás zpátky.

V očích otazník,
v duši tečka,
v krajině ticha
vlků smečka.

Z dlaně přání
do vesmíru vypouštím,
nechť v srdcích nastává tání,
všemu a všem - odpouštím, odpouštím, odpouštím...

Jsem sen, tak zavři oči,
já do tebe vstoupím,
neboj se a dál klidně spi.

Nebe se zatočí,
bdění nechej hloupým,
jen v tom spánku bdi.

Tiše jak vešel jsem,
tak zase zmizím
s ranním rozbřeskem
jako už tolik zim.

Bratříček snu denní snění,
jež odhaluje přání
v srdcích utajená.

Trampoty? Svízel? Tak tomu není.
Podlehni, poddej se,
ať přání mohou být rozbalena...

Přání dobře uzamčené,
nemůže se naplnit,
nech své srdce otevřené,
jiné sny můžeš si snít.

Vezmi mě do dlaně,
měj mě v hrsti,
jsem vrabčák, co roztaje,
koukaje přes prsty
z tvé dlaně, z tvé dlaně...

Měj mě v hrsti...
Ó šamane, šamane, šamane...

Strůjcem svého pokoje,
strůjcem svého štěstí,
někdy táhnu do boje,
a chci dát i pěstí.

Strůjcem svého klidu,
strůjcem svého váhání,
promlouvám já k lidu,
by využil nadání.

Máme všechno v rukou,
držíme své opratě,
srdce naše tlukou,
proč chováme se proklatě?

Jsem voda pro tvou číši,
jsem jídlo na tvůj hlad,
tak ukonči svou trýzeň,
duši svou pohlaď.

Jsem bezedná hlubina,
jsem čistá láska.

Duše ve mracích
sluncem osvícená
číše bezedná
deštěm naplněná.

Duhový most
vede mé kroky
na zemi jsem host
už po celé věky.

Krajina tichá,
jenž sny je protkána,
ve spánku vzdychá,
sama sebou do rána.

Jsem kniha svého života,
co sama sebe píše,
jsem rozepsaná kapitola,
jež jen se sebou se měří.
Klesám nebo stoupám výše?

Jak kapka rosy
jak vlna na moři
jsme spolu bosí
jsme smíchem na hoři.

Jak vločka sněhu
co k zemi se snáší
dosedám na něhu
proč jsme tak plaší.

Jak v ohni plamen
co vášeň rozdmýchá
potom jsa spálen
jen tiše zavzdychá.

Jak vánek vznáším se
a letím nad krajinou
prodloužit snažím se
tuhle chvíli línou

Jak v zemi kámen
pevně já stojím tu
a po mně Ámen
znám tuhle pointu.

Jsem tvoje posedlost
jsem tvoje touha
jsem nezvaný host
jsem nekonečno i chvíle pouhá.

Jsem něha, jsem vášeň
jsem nádoba hříchu
vše ve mě křičí
sama jsem v tichu.

Jsem šepotem v noci
jež k uchu se line
houpu se v bocích
vinně i nevinně.

Jsem jako rozbuška
jež pod dotekem třeskne
mé srdce je plné
a přeci tak teskné.

Už tolik roků
navlékám korálky
na stříbrnou šňůrku.

Už tolik roků
létám tam a zpátky
- z druhého břehu.

Už tolik roků
rodím se a umírám,
- žiji a odpočívám.

Už tolik roků
konám a čekám,
padám a rostu.

Už tolik roků
konám a rostu -
život za životem.

Už celé věky...

Původ mlhy
Ve strži
v louži
mlži
mlží
s plži.

Tak trochu mezinárodní
Sysel
přišel
v mysel -
že visel,
že vysel.

Stížnost ráčkujícího poety