Jdi na obsah Jdi na menu
 


Na volejbalové setkání jsem se moc těšila. A vlastně trochu jsem se toho setkání bála. Hlavou mi běžely myšlenky na to, aby to všechno klaplo, jestli jsem něco neopomněla, zda jsem ... bla, bla, bla. Moje těšení se po tomto setkání změnilo v teplo na dušičce. Můj strach se rozpustil velmi záhy. Atmosféra byla úžasná, nikomu se nic nestalo, pořád bylo co dělat...
Ostatně mám velkou potřebu své pocity sdílet s těmi, které se dostavily ze "7", i s těmi, kdo se dostavili odjinud, a vlastně i s těmi, kdo se nedostavily.
Sešlo se nás celkem 18 - a hádejte, kolik přišlo Sedmikrásek. Přesně 7 - no, není to výmluvné číslo a dobrý start do budoucích ročníků? (Někomu se nechtělo kvůli počasí, a také jich pár nepřijelo - kvůli počasí, i z jiných důvodů). Vznikla z nás dobrá parta a mám pocit, že nikomu nevadilo, že je zima, protože nás na dušičce hřála radost a pohoda. Setkání se nekonalo na zahradě, ale ve škole, takže počasí nebylo až tak důležité. Ale vezmu to popořadě.
Jako první přijela malá Jířa i s vnučkami Míšou a Alenkou (úžasně hodné holčičky). Chvíli po Jiřce dorazily i ostatní Sedmikrásky (Jitka Š., Bára F., Věrka V., Martina F. s maminkou, Martina P - naše Pecka -  a další lidičkové). Každá přivezla něco na zub (a to nejeden!!). Kopa řízků (to bych snad smažila týden) byla od Vydříka, moc dobrá domácí bábovka pocházela z rukou Míšiny maminky, malá Jířa dokonce upekla i domácí veky pod domácí krabí salát z téže výrobny, objevily se i studené mísy, sušenky, kafíčko, křupky,...a o spoustu dobrého pití (samozřejmě bez alkoholu) se postarala Jitka . Zkrátka švédský buštěhradský stůl se jenom prohýbal pod tíhou dobrot.
Sotva jsme nazdobily stůl těmito mňamkami, přijela i naše skvělá sestřička Eva s přítelem Zdeňkem, dcerou Bárou a jejím přítelem Dominikem.
Proběhla prezentace a vše mohlo oficiálně začít.
Začínali jsme turnajem ve stolním tenise. Tato změna byla nutná, protože Evička a její kapela jsou tak žádané, že si museli odskočit odehrát koncert na Okoři a pak se vrátili - tentokrát už v plném kapelovém počtu. Ping - pong byl skvělý. Na 1. místě skončil Lukáš (můj syn), 2. se umístila Jitka Š. a třetí byla Dáda. Mimochodem Jitka mi dala dobrý návod, jak vyhrát zápas bez hraní:-) Já vám musím to tajemství prozradit:-) To si totiž musíte vylosovat jako protiháče člověka - nejlépe muzikanta - který bude muset odjet na koncert, on se pak počítá mezi prohrané, a tak nad ním automaticky vyhrajete. Napadlo mě, že takhle se dá vyhrát i 1. místo. (Aby nevznikl informační šum, tak to je vtip - Jitka vyhrála poctivě a ne náhodou.)
Mezitím, co jsme pingpongovali (no není ten výraz krásný?), čas trochu poskočil - za chvíli se měla vrátit kapela - a tak jsme si daly (jen mezi námi děvčaty) twister. To je taková strašně napínavaná hra, při které čekáte, až na vás přijde řada levou rukou na modré, pravou nohou na zelené, pravou ruku už nevíte, kde máte, a levá noha vám při tom všem už odumírá. Napínavá je tím, že při tom přemýšlíte, jestli to s vámi sekne nebo nesekne, protože se vám v různých krkolomných pozicích, ve změti svých a cizích končetin strašně překrvuje hlava. Já to zažila a do třetího kola jsem z bezpečnostních důvodů nelezla, na to se mám moc ráda a ještě jsem si chtěla užít volejbalu.
Po tomto twisterovém tělocviku následovala hostina. Teplá grilovaná kuřata snad svou vůní přilákala Evičku s kapelou. Chudáci byli celí vymrzlí, a tak jim teplé jídlo a čaj přišel náramně vhod - ostatně jako nám všem.
Konečně jsme byli v plném počtu a mohl začít volejbal. Vzali jsme to opravdu vážně, a tak nastalo líčení válečnými barvami. Jiřinka zapracovala na přípravě na toto utkání už doma. Přivezla výstroj pro roztleskávačky. Ani Věrka doma nelenila a také přivezla nezbytné fáborky na mávání. Volejbal byl úžasný, ve sportovním duchu. Nebylo vítězů ani poražených - tím chci říct, že se všichni umístili na 1. nebo 2. místě - takže všichni vítězové - víc družstev nebylo. Ve volejbalové pauze, místo odpočinku, přišlo na řadu pro dobrovolníky i nářadí (kruhy a žebřiny).
Volejbal zakončil naše sportovní aktivity. A mohl přijít zlatý hřeb večera - koncert skupiny JEZ. Nemám slov na to, jak se mi to líbilo. Troufám si říci, že nejenom já jsem byla nadšená. Muzikanti byli úžasní, obecenstvo také. Za chvíli zpívali téměř všichni a někteří i tancovali (mezi nimi i já). Hudba vylákala z nory i pana školníka (on totiž bydlí ve škole). Pan školník byl tak nadšený, že za chvíli zmizel a vrátil se s kopou vlastnoručně vyuzených klobás, kterým jsem udělala prostředníka a předala je kapele. O přestávce bylo vyhlášení vítězů volejbalového klání. Medaile dostali všichni, protože se umístili, jak už jsem psala, první nebo druzí. Předávaly se i pamětní listy na tento 0. ročník a ty už dostali opravdu všichni účastníci, i ti, co nemohli hrát žádný turnaj. Kapela zase mohla spustit.
Abych nezapomněla, ještě jsem večer, když se muzikanti občerstvovali o přestávce klobásami, představila Otíka s Kašim. To není zdokumentováno obrazově, protože jsem nevěděla, jestli se Ota před všemi neschová do nějaké díry a já ho pak do rána nebudu lákat ven. Ota byl srdnatý a vůbec se takového množství lidí nebál, na rozdíl od nich. Poté co vyšplhal na druhého člověka (Ota je totiž kuna skalní, a tak je zvyklý šplhat) se někteří dali na úprk. A nesmím opomenout říct, kdo je Kaši. Je to můj pes (kříženec ovčáka a rotvajlera), který našel opuštěného a zmrzlého Otu ještě jako miminko se zalepenýma očičkama.
Mezitím už večer hodně pokročil, vlastně už byla skoro noc, a tak než muzikanti odjeli, ještě proběhlo pouštění lampionků štěstí. Byl to neskonalý zážitek, měli jsme jich 10. A tak jsme si je rozdělili, napsali na ně svá přání a mohli je vypustit do nočního vesmíru, aby nám naše přání pomohly splnit. Bylo krásné a až dojemné pozorovat, jak se ta světýlka vznášela k nebi a pak mizela někde v dáli, aby se mohla vrátit v podobě vyplněných přáních.
Vyprovodili jsme kapelu a odebrali se ne do hajan, jak by někteří čekali, ale hrát aktivity. To je něco jako kufr, hraje se tam pantomima, kreslí a povídá. Není důležité, kdo vyhrál, vlastně si to ani nepamatuji, ale je důležité se zúčastnit. Zažije se při tom spousta legrace a smíchu. Končili jsme v jednu v noci. Nemohla jsem dlouho usnout, jak jsem byla z celého dne nabitá zážitky i pozitivní energií. 
A pak rychle do hajan.
Ráno jsme se všichni, kdo zůstali noclehovat, vrhli na úklid školy. V duchu dobré spolupráce jsme za hodinu měli uklizenou celou školu. Dali jsme si v atriu závěrečné kafe, k tomu klábosení a pak jsme se se slibem, že se určitě za rok sejdeme zas, rozjeli do svých domovů.
Co dodat závěrem? Snad že ani nemám slova na to, co ve mně toto setkání zanechalo. Pohodu, klid, radost, uspokojení a v neposlední řadě velké těšení na další setkání. Zkrátka když se sejdou pohodoví lidé, tak to snad ani nemůže dopadnout jinak než takhle.
Věřím, že se příští rok rozrosteme a sejde se nás více. Přála bych i těm, které se nezúčastnily, aby se mohly obohatit, tak jako my všichni přímí účastníci, pohodou, naplněním, uspokojením, přátelstvím,.... Prostě vším, co provázelo tento čas.
Moje velké DÍKY patří všem, kteří se zúčastnili. A za co? Za občerstvení, veškeré přípravy, které jste s ním měly. Za pomoc při organizování během setkání. Za to, že jste se dostavili a svou přítomností obohatili celé setkání. Za pomoc při úklidu školy. Moje velké díky patří Evičce a její kapele. Zkrátka a dobře: DĚKUJI Z CELÉHO SRDCE ÚPLNĚ VŠEM ZA VŠECHNO, PROTOŽE NEBÝT VÁS, NEBYLO BY TO TAKOVÉ, JAKÉ TO BYLO.

                                                                        S láskou
                                                                                Vaše Lída