Víra uzdravuje
Přemýšlela jsem, jaký příběh uvést jako první, a rozhodla jsem se pro ten svůj. Sice není o tom, jak jsem vyléčila sama sebe, ale zcela jistě je o začátku mé léčitelské cesty.
Ráno jsem se vydala na gynekologii. Doktorka mě okamžitě poslala do nemocnice. Tam mi udělali všechna možná vyšetření a zjistili, že mám cystu nebo nádor o velikosti pingpongového míčku. Bolesti nepolevovaly a víkend v nemocnici proběhl ve znamení nesnesitelného fyzického utrpení. Pondělní vyšetření přineslo děsivé zjištění: Byl to nádor, a dokonce povyrostl - už byl velký jako tenisák. Nasadili mi kapačky. A mě v té chvíli zajímalo jediné: Kdy mě přejdou ty strašné bolesti. Řekli mi, že v pátek. Bylo sice teprve pondělí, ale já se s nadějí upnula k pátku, ke dni, který mi měl přinést slibovanou a vytouženou úlevu. Po třech dnech nespaní a svíjení se v křečích jsem dokonce usnula. Ale spánek netrval dlouho, protože zhruba za čtvrt hodiny mě vzbudil další nápor šílených bolestí. A takhle to šlo dokola - chvilkové usnutí z naprostého vyčerpání vystřídal neslábnoucí Při návštěvě mého manžela jsem nechtěně zaslechla jeho rozhovor s lékařem, ve kterém mu sdělil, že můj stav je velmi vážný. Zhubla jsem za ten týden skoro patnáct kilo, takže jsem vážila něco málo přes čtyřicet. Nadešel vytoužený pátek - a mé bolesti opravdu ustoupily. Nemocniční personál se divil. A já se divila, že se diví. Až jedna sestřička mi prozradila, že je to neuvěřitelné, neboť to, že mi bolesti ustoupí, si vymysleli, aby mě alespoň trochu uklidnili a dali mi nějakou (byť falešnou) naději na lepší časy. Bolesti sice ustoupily, ale nádor ne, takže se začalo hovořit o operaci. Byla jsem tomu přístupná do té doby, než jsem se dozvěděla, že by mi měli odstranit dělohu a vaječníky. Sice by mi to snad zachránilo život, ale zároveň jsem se bála, aby mi jej to také nezkrátilo.Uvažovala jsem v tom duchu, že mé tělo by vlastně začalo touto operací rychleji stárnout, a tím pádem by i dříve přišla smrt. Chtěla jsem odejít na revers a začít hledat jiný způsob řešení. Nechtěli mě pustit, ale když jsem jim řekla, že stejně půjdu, tak nakonec ustoupili. Dali mi podepsat sáhodlouhou zprávu, ve které stálo, že pokud Následovalo moje běhání po nejrůznějších zdravotnických zařízeních. V každém jsem se dozvěděla totéž - není jiné řešení než operace. A všude jsem se musela bránit okamžité hospitalizaci. Mé bolesti zase postupně sílily. Vyšetření v poslední nemocnici ukázalo, že se nádor rapidně zvětšuje - už byl velký dvanáct krát šestnáct centimetrů. A to uplynuly ani ne dva týdny od mého propuštění! Tehdy jsem udělala poslední zoufalý krok. Rozhodla jsem se, že než podstoupím operaci, zkusím ještě poslední možnost - léčitele. Moje máma mi dala kontakt na dnes již známého astrologa pana Havelku. Vydala jsem Užívala jsem vzorně ty bylinky. Nevím, jak se jmenovaly, ale byly hořčí než pelyněk. Po měsíci jsem šla na gynekologii a na vyšetření a - světe, div se: Nádor se zmenšil, už byl zase jako pingpongový míček. Doktoři jen kroutili hlavami a nechápali. A já věděla své... Já jsem si ale po čase uvědomila, že to byla i moje víra Když jsem si uvědomila sílu víry, začala jsem se paradoxně A takhle nějak začala moje léčitelská dráha. Přemýšlením o víře a o tom, co všechno je možné. Jak je vlastně psychika silná a co lze mentálně zvládnout.
Před mnoha lety (mé dnes dospělé děti ještě ani nechodily do školy) jsem náhle vážně onemocněla. Už pár týdnů mi podezřele rostlo břicho a já si myslela, že prostě tloustnu (i když mi tato myšlenka nešla do hlavy - vždycky jsem totiž byla štíhlá). Jednoho dne jsem dostala horečku a v noci jsem se začala kroutit v hrozných bolestech. Křeče v břiše byly nesnesitelné.
a nesnesitelný bolestný útok.
z nemocnice odejdu, jsem v bezprostředním ohrožení života.
k němu. "Přečetl" si mě rukama, aniž by se mě dotkl. Dal mi nějaké bylinky s tím, že mám vypít 3x denně půl litru odvaru a za měsíc jít na kontrolu na gynekologii. (Ještě mi předpověděl do budoucna problémy s koleny a žaludkem - teď jsem čerstvě po operaci obou kolen. Jeho patnáct let stará předpověď se tedy naplnila).
Z jejich hořkosti mě až braly křeče v ústech. Říkala jsem si, že jestli mi tohle nezabere, tak už nic.
Pan Havelka mi tenkrát moc pomohl.
v úzdravu, která se na tom zázraku podílela. Opravdu jsem v uzdravení tehdy moc věřila. Věděla jsem, že jediná možnost, jak zůstat se svými dětmi, starat se o ně a vidět je vyrůstat, je se uzdravit a tedy přežít.
i trochu bát. Bála jsem se toho, že kdyby se zase někdy něco "semlelo" s mým zdravím, že už mi třeba nepomůže ani pan Havelka, protože už možná nebudu schopna tak silné víry :o)
S láskou Lída
