LiDuše ze Slunečního větru

Kdysi jsem byla lhářka prolhaná! A přitom to s mou kariérou lhářky začalo tak nevinně!
A tak brzo! Většinou se z lidí stávají kariéristi až v dospělosti, já však začala ještě jako dítě, vlastně výrostek. 

Začalo to nejdřív drobnými nepravdami. Nejdřív doma, u rodičů. Nebylo lehké říkat pravdu, protože jsem zjistila, že pravda se trestá snůškou litanie, zákazem všech kroužků (a já byla tvůrčí dítě - vodák, pantomima, koně, judo), domácím vězením, ... prostě vším, na co si vzpomenete.

Na střední škole jsem dokonce lhala negativně - to znamená přiznat něco ošklivého, co vlastně není pravda, jenom proto, aby byl doma klid. 

Pokračovalo to vymýšlením pozitivních historek, to zase proto, abych vyrovnala ty moje vylhaná přiznání. Až jsem časem došla tak daleko, že jsem lhala, kudy jsem chodila.

Po čase jsem lhala tak bravurně, že mi moje lži všichni věřili, a já vypadala jak poctivec
a žilo se mi lehce.

Pak se něco stalo a já už něchtěla lhát. Začala jsem žít s člověkem, kterého jsem opravdově a hluboce milovala. Připadal mi poctivý, hluboký a dobrý a já začala chtít být jako on. Vyzařoval pro mě čistotu a já chtěla zářit stejně. Měl okolo sebe dobré lidi a to já chtěla také. To se ale  neslučovalo se lhaním. 

Rozhodla jsem se tedy začít úplně jinak a mluvit pravdu, ať to stojí, co to stojí. Nebylo těžké začít mluvit pravdu - když se pro něco rozhodnete, tak nic není těžké. Jenomže jsem nesklízela ovoce, jak jsem čekala. 

Všichni lidi, co mě znali, mi začali tvrdit, že lžu! Jak by také ne! Oni mě znali jako prolhanou a mysleli si, že jsem poctivá a já se najednou začala chovat jinak. Začala jsem být poctivá a tak jsem jim zákonitě připadala jako lhář. Vlastně jsem jim musela připadat divná, protože se se mnou udála změna od základu. 

Přestože jsem dál vytrvale mluvila pravdu a snažila se být poctivá, přišel den, kdy jsem to chtěla všechno vzdát. 

Pamatuji si ten den velmi dobře - strašně jsem se utápěla v sebelítosti. Já chudáček poctivý a pravdomluvný a všichni mě nemají rádi a nevěří mi. Čím jsem si to zasloužila. Stanu se tedy zase hajzlem a bude mi líp - všichni mě začnou zase mít rádi a věřit mi. Tak od zítřka jim ukážu! Takový chudáček jsem, poctivá a pravdomluvná, tak počkejte! Už nebudu, natřu vám to všem,....

Snad celý večer jsem se takhle litovala, až jsem z toho usnula, ... takže od zítřka,....

Něco se se mnou ale stalo. Ráno jsem vstala, A NIC! Nic z toho, co jsem si večer předsevzala se mi plnit nechtělo. Řekla jsem si, že i kdybych měla do smrti zůstat osamocená, tak už zpátky lhát nezačnu. ZŮSTANU POCTIVÁ, I KDYBYCH ZA TO NEMĚLA NIC SKLÍZET CELÝ ŽIVOT. Tak znělo moje konečné rozhodnutí, které pramenilo někde v hloubi mě samé.

Něco se stalo i se světem kolem mě. Ten den "přilétla první vlašťovka a přinesla mi něco milého". Takové první ovoce mé sklizně. A že mi trvalo, než jsem jí vypěstovala, po zasetí prvních semínek poctivosti. 

Druhý den "přilétly vlaštovky dvě", třetí den čtyři, čtvrtý den jich už bylo osm, pátý den šestnáct,...

A já sklízela a sklízela sladké ovoce.  A uvědomila jsem si jednu věc, že jsem vlastně sklízela téměř okamžitě, protože já zasela semínka až to důležité ráno, kdy vzklíčilo moje rozhodnutí zůstat poctivá, i kdyby se mi to mělo vymstít.

Ono je totiž hodně důležité dělat něco s čistými úmysly. To všechno předtím byla jen taková hra na poctivost. Byla jsem sice poctivá - to ano, ale s nekalými úmysly. Vlastně to bylo takové chytračení. Chtěla jsem totiž, abych byla pro svou poctivost oblíbená, abych zářila stejně jako můj partner, měla tak dobré přátele jako on. Byl to takový obchod, prodávala jsem poctivost a chtěla za ní něco utržit. Nešlo to z hloubi. Teprve když se poctivost stala mým vnitřním přesvědčením (i kdybych za ní neměla nic dostat, stejně zůstanu poctivá), začala jsem sklízet ovoce, které jsem už ani nečekala.

Proč o tom tady píšu?

Určitě ne proto, abych se vykreslila, jaká jsem dobrá - to vlastně ani nejsem, mám, jako každý, spoustu chyb a neřestí.

Tahle zkušenost mi však připadá hodně důležitá!

Plyne z ní poučení o tom, jak je důležité něco dělat s čistými úmysly, protože jen tehdy to přináší opravdové a chutné ovoce. 

Pomohla mi i ve výchově mých dnes už dospělých dětí. Snažila jsem se nenadávat jim, když mi chtěli říct nějaký průšvih. Pomohla mi nezakazovat kroužky, když už jsem musela k nějakým zákazům sáhnout. Protože je nejhorší zbavit někoho prospěšných koníčků, zbývá mu totiž potom jen "flákání se". Pomohla mi, abych jim mohla ukázat, že lhaní se nevyplácí, že lepší je poctivost, protože i mé děti, jako všichni děti, se občas zalhat snažili.

A já za tuhle zkušenost životu a vesmíru děkuji.

                                                                   S láskou

                                                                                      Lída